Matan Kedar je izraelský hudebník a zpěvák několika kapel tamního undergroundu, které pokrývají velkou část spektra extrémních metalových žánrů, death, black, doom, gothic a různé jejich kombinace. Nebudu zastírat, že o tamní scéně vím kulový a o DEFILED EMBRACE jsem zakopl úplně náhodou. A to jsem si i chvíli myslel, že šlo o další bludný kořen severských lesů, natolik mě atmosféra této nahrávky uchvátila. Ona ta inspirace severským doom metalem je znatelná. Vlastně nejde o kapelu, ale o one-man projekt. Materiál na toto i předchozí album dával dohromady po několik let a pro samotné nahrávání si najal kolegy ze svých dalších kapel.

Texty plné smrti a beznaděje, slz a utrpení, hrobek a rakví, bolesti a krve. Co autora k těmto textům vede je otázka. Možná něco osobního, možná neveselé události ve vlastní zemi, možná vše dohromady. Hudební ztvárnění těchto nálad je prvotřídní a navazují na odkaz dávných doommetalových kapel i vysloveně pohřebních spolků. Ona už úvodní skladba „This Blackened Half“ naznačuje, jak nevyčerpatelná studnice inspirace jsou stará alba umírající nevěsty. Eponymní „Defiled Embrace“ se potácí mezi pomalu se sunoucím umíráčkem a deathovými riffy podloženými rychlejší rytmikou. V závěru graduje a ukazuje, jak snadný je přechod mezi poklidným stavem mysli a šílenstvím.

„The Nether Earth (In Shade of Rotten Trees II)“ je jedním ze tří vrcholů alba, které následují hned po sobě. Pomalý rytmus je postavený na místy až minimalistické akustice, zato s podporou svižných bicích. Výsledný dojem je ubíjející, tíživý. Osmiminutový melancholický opus, který za sebou zanechá citelnou stopu. „Pieces“ s podporou ženského vokálu evokuje klasická alba „krásky a zvířete“, současně znatelně odkazuje na umírající nevěstu. „Mausoleum“ v sobě skrývá krásnou melodii, líbivou, romantickou. Je zhanobena a zohavena drsnými riffy, zašlapána údery bubnů, zurážena skřehotem umrlce, ale je tam. Vyplouvá na povrch, ovíjí se okolo kytarového sóla a nelze jí zcela potlačit. Je to velmi povedený kontrast a mistrovský zářez na tomto i jinak nadprůměrném albu.

V závěrečné skladbě „Erase All That Is Pure“ najdeme vše, co tento žánr využívá a představuje. Bouře, skřehot havranů, vyzvánění umíráčku, pomalá akustika a odříkávání stěží srozumitelných slov, to vše jako předehra k běsnícímu finále. Co v tomto případě Matan Kedar postrádá na originalitě, to dokáže dokouzlit na atmosféře. Výrazným pozitivem alba „The Nether Earth“ je jeho různorodost. Neopustíme hranice umíráčkového doomu, ale ztvárnění pochmurných melancholických nálad je pojato z různých úhlů. Trojice nejpovedenějších skladeb: „The Nether Earth“, „Pieces“ a „Mausoleum“ jsou toho dostatečným důkazem. Pokaždé jinak, ale vždy s výrazným dotekem. Na tomto místě bych se i mohl pustit do zevrubnější analýzy, že Matan Kedar se svou hudbou příliš invenční není a v mnohém opakuje postupy slavnějších předchůdců a nepochybně má v oblibě severskou scénu, ale neudělám to. Mávnu nad tím rukou. Za tu bravurní expresi atmosféry naprostého zmaru a za zdařilý příspěvek do škatulky funeral doom metalu to zakončím tichým potleskem.